Perspektiva jako ideologie
„Středová či fotografická perspektiva tak svědčí, přestože na to zhusta zapomínáme, o ideologické nebo obecněji symbolické volbě: z lidského zraku chce učinit vzor každého zobrazení. (...) a neuvědomují si, že chápat oko jako vzor vidění je stejná ideologie jako všechny ostatní (i když se nám zdá přirozenější," říká Jaques Aumont v knize Obraz. Jestliže ale zobrazování je záměrnou lidskou činností, co jiného má být vzorem pro zobrazení než lidské oko? Lidský sluch nebo snad čich? Nebo zrak žížaly? Hloubku tohoto nesmyslu lze sotva přecenit. To, že chodíme po dvou, a ne po čtyřech, je také ideologií? „... perspektiva je tedy symbolickou formou, neboť odpovídá specifické kulturní poptávce renesance, která je předurčena politicky (v Toskánsku se objevuje republikánská forma vlády), vědecky (rozvoj optiky), ... a pochopitelně také ideologicky." Jaques Aumont má zřejmě za to, že nástup republikánské formy vlády v Toskánsku zapříčinil, že vodní hladiny, zrcadla a vyleštěné stříbro odrážejí svět tak, jak odrážejí, to jest perspektivně. Odstavce o ideologizaci perspektivy se mohou zdát zbytečné. Nejsou. Je třeba si občas připomenout, co všechno člověk musí snášet, hledá-li poučení přímo u původních pramenů.
(Michael Třeštík, Umění sbírat umění – Guerilia writing about art, nakl. Gasset 2011)