Figura a pozadí
Naše vidění si zorné pole zjednodušuje, jak jen umí, ještě dřív, než informace pošle do mozku. Ale i tak je jejich množství pořád příliš velké na to, abychom na ně dovedli nějak účelně reagovat. Proto mozek to nekonečné množství informací nejprve přetřídí, přerovná, přestrukturuje a vyhodnotí, teprve pak je pustí do vědomí a teprve pak je vědomí schopno vybrat ty, na které je třeba reagovat – obrana, útok, útěk...
To, co se nepodaří nějak účelně a logicky seskupit, zrak vyhodnotí jako neuspořádatelné nebo nepodstatné. Chová se ekonomicky, chce rychle porozumět vizuální informaci, proto neuspořádanost nebo nepodstatnost nevnímá, dá jí status „pozadí" – čehosi neurčitého, na co není třeba reagovat, co není třeba dál podrobněji analyzovat. Neuspořádané části vizuálního pole se tak pro nás stávají v podstatě neviditelnými.
...To zbývající, důležité, se začne dotvářet tak, aby to dalo dohromady logickou a pravděpodobnou informaci, a tak vzniká figura. Přestože dvojici pojmů figura a pozadí patrně prvotně známe spíše z výtvarného umění, má svůj základ a počátek ve fyziologii a psychologii vnímání. Pojmy figura a pozadí by měly stejný smysl, i kdyby výtvarné umění neexistovalo. Kdyby pes nebo nosorožec uměli popsat, co vidí, k pojmům figura a pozadí by se brzy dostali také. Pojem figura v této souvislosti samozřejmě neznamená pouze lidskou figuru, neboli tělo, nýbrž jakýkoli plošný nebo prostorový útvar odlišený od pozadí. Mrak na obloze, červený čtverec na obraze, jediné otevřené okno na fasádě domu...
(Michael Třeštík, Umění sbírat umění – Guerilia writing about art, nakl. Gasset 2011)