Tajuplnost Mony Lisy
Automatickou a „svévolnou" prací oka pozorovatele se vykládá záhadnost výrazu Leonardovy Mony Lisy. Pro vnímání výrazu každého obličeje jsou nejdůležitější koutky rtů a koutky očí, protože z nich usuzujeme na okamžitou náladu člověka, na jeho duševní rozpoložení. Přestože celou tvář Mony Lisy Leonardo svou malbou definoval velmi přesně, koutky očí a rtů ponechal trochu méně zřetelné, méně přesně tvarově určené. Při prohlížení obrazu naše vidění ale nepřijme Leonardovu neurčitost a dosadí si do koutků Mony Lisy konkrétní přesný tvar, který odpovídá nějakému konkrétnímu emocionálnímu výrazu. Jenže prohlížení obrazu je proces. Obraz pozorujeme těkavými přeskoky a krátkými fixacemi, které jsou paprskovitě a síťovitě upořádány kolem míst s největším množstvím vizuální informace. Při každém těkavém návratu pohledu na koutky rtů nebo očí Mony Lisy naše vidění znovu napravuje Leonardovu neurčitost a znovu dosazuje nějaký přesnější tvar. Jenže samozřejmě pokaždé trochu jiný. Výraz Mony Lisy se tedy ve vidění pozorovatele i během jednoho prohlížení nepřetržitě, nečekaně, a tedy tajuplně mění. Také se má za to, že k tajuplnosti přispívá i pocit, že celá Mona Lisa se trochu pohybuje. To je zase způsobeno tím, že vidíme-li horizont za jejím pravým ramenem, oko nám dosadí i odpovídající horizont za ramenem levým a naopak. Ale protože Leonardo namaloval horizonty za jejími rameny v nepatrně nestejné výšce, Mona Lisa se nám zdá chvíli „výš" a chvíli „níž", jako by se sama od sebe trochu pohybovala.
(Michael Třeštík, Umění sbírat umění – Guerilia writing about art, nakl. Gasset 2011)